To je jistě pravda. Kůň má větší hlavu než většina z nás. Ale… a co jako?

Ano, kůň má větší hlavu. A co jako?

Větší než kdo? Větší než my? Větší než starosta? Možná. Ale velikost hlavy ještě neznamená velikost rozumu. Slon má hlavu jako almara, a taky si nikdy nepřeobjednal balíček z Alzy.

Navíc – když už jsme u toho – proč by velikost hlavy měla být měřítkem moudrosti?

Historie, selský rozum a dost možná i lenost

Tohle rčení vzniklo nejspíš někde mezi stodolou a kravínem, v časech, kdy měl kůň v rodině důležitější místo než tchyně. Lidé s ním trávili celé dny – orali, jezdili, mluvili (většinou jednosměrně) – a tak se v krizových momentech obraceli právě na něj.

Když si hospodář nebyl jistý, jestli sázet brambory nalevo nebo napravo, mrknul na koně. Kůň pohnul hlavou. Rozhodnuto.

Anebo to bylo úplně jinak. Možná to celé jen znamenalo: „Nevím si rady, nechce se mi to řešit, tak ať si to vyžere někdo jiný.“ A proč ne zrovna kůň – ten se nebrání, neodmlouvá a má ten klidný pohled filozofa.

Koňské poradenství 21. století

Dnes už koně potkáváme spíš na dětských táborech nebo v logu čokolády, ale rčení se drží jako klíště. Přesto bychom ho možná mohli modernizovat. Co třeba:

„Nech to Googlu, ten ví všechno.“

„Nech to ChatGPT, ten má větší databázi.“

„Nech to algoritmu, ten tě stejně donutí koupit, co nechceš.“
Ale kůň… ten má prostě charisma. Když někdo řekne „nech to koňovi“, cítíme v tom takový ten vesnický zen – klid, trpělivost a fakt, že občas je nejlepší nic nedělat.

Závěr? Nechte to koňovi. A nebo si aspoň dejte na čas.

Protože když nevíte, co dělat, možná je nejlepší chvíli nedělat vůbec nic. Možná právě tehdy má kůň – s tou svojí velkou hlavou – pravdu. Stojí na místě, žvýká seno a čeká. A ví, že velká rozhodnutí často uzrají sama.

Anebo alespoň vypadají líp, když je necháte chvíli na pokoji.

A nebo na koni.