Japonské standardy vs. česká realita
Zatímco v Japonsku stačí necitlivá poznámka o základní potravině k politickému sebevražednému činu, v České republice jsou standardy trochu jiné. Abychom si to představili v kontextu naší politické kultury, zkusme si vytvořit stupnici toho, co by český ministr musel udělat, aby skutečně rezignoval:
Stupeň 1 - Japonský standard: "Nedávno jsem nemusel kupovat brambory, lidé mi je vozí domů." Český výsledek: Zvýšení popularity, označení za "muže z lidu"
Stupeň 2 - Lehké zaváhání: Ministr přijde na jednání vlády v pyžamu Český výsledek: "Pan ministr je autentický a nebojí se být sám sebou"
Stupeň 3 - Středně závažné: Ministr během tiskové konference zapomene, kterému resortu šéfuje Český výsledek: "Máme tolik agend, že je to pochopitelné přeřeknutí"
Stupeň 4 - Vážnější prohřešek: Ministr se objeví v reality show a vyhraje Český výsledek: "Konečně politik, který dokáže bavit lidi"
Stupeň 5 - Hraniční situace: Ministr omylem prodá majetek ministerstva na AUKRU Český výsledek: "Jde o moderní formu privatizace, pan ministr je vizionář"
Stupeň 6 - Téměř fatální: Ministr na tiskové konferenci označí občany za "ovce" Český výsledek: "Pan ministr měl na mysli, že občané jsou jako ovečky - nevinné a potřebují vedení"
Stupeň 7 - Skutečná krize: Ministr veřejně přizná, že si opravdu přečetl celý zákon, který prosazuje Český výsledek: Okamžitá rezignace za "nekolegiální chování a snahu vytahovat se!!!“
Kulturní rozdíly v praxi
Japonská politická kultura je postavena na konceptu "mentsu" (tváře) a společenské odpovědnosti. Když ministr Eto žertovně poznamenal, že dostává rýži zdarma, zatímco obyčejní občané bojují s dvojnásobným zdražením, ztratil tvář nejen před veřejností, ale i před svými voliči. V japonském kontextu bylo jeho rozhodnutí rezignovat logickým důsledkem.
V České republice funguje jiný systém hodnot. Zde je upřímnost často vnímána jako slabost a politici, kteří přiznají chybu, jsou paradoxně více kritizováni než ti, kteří vytrvale lžou. Český volič má tendenci odpouštět téměř vše, pokud mu politik dokáže vysvětlit, že "to tak nemyslel" nebo že "to bylo vytrženo z kontextu".
Hypotetické scénáře
Představme si, že by český ministr zemědělství řekl něco podobného: "Brambory nekupujem, lebo mi ich donášajú..." Vlastně ne, to by bylo slovensky, což by byl skutečný skandál. Kdyby řekl: "Brambory nekupuju, protože mi je vozí příznivci," pravděpodobně by následující den získal ocenění za "blízkost k lidu" a pozvání do několika talk show.
Nebo si představme ministra zdravotnictví, který by na večírku poznamenal: "Za léky nic nepřiplácím, mám kámoše v lékárnách." V Japonsku by to znamenalo konec kariéry. V Česku by to pravděpodobně vedlo k diskusi o "praktických řešeních v obtížné době".
Závěr: Otázka standardů
Japonský případ nám připomíná, jak rozdílné mohou být politické kultury. Zatímco v Japonsku může neuvážená poznámka o rýži stačit k rezignaci, v České republice jsou hranice tolerance podstatně rozšířenější. Možná je to otázka národní mentality, možná politické tradice, nebo prostě jen toho, že jsme si na mnohé věci zvykli.
Na druhou stranu, možná bychom si od Japonců mohli vzít trochu té odpovědnosti za vlastní slova. I když připouštím, že kdybychom aplikovali japonské standardy na českou politiku, nejspíš by nám docházeli ministři rychleji, než dokážeme najít náhradu.
Takže zatímco pan Eto odchází do politického důchodu kvůli rýži, naši ministři pokračují v úřadech navzdory mnohem kreativnějším výrokům, ale i činům. Kulturní rozdíly jsou prostě fascinující - a někdy i poučné.
