Češi jsou na mocenské a územní výpady Ruska, před tím Sovětského svazu, velmi citliví. Naposledy snad Rusku věřili jen buditelé v dobách národního obrození...

Od samého začátku války se naši občané snažili Ukrajincům pomáhat. Spontánně vznikaly materiální i finanční sbírky ve prospěch Ukrajiny, český stát, obce, firmy, neziskové organizace i jednotliví občané pomáhali podle svých sil a možností.

My Češi jsme měli a máme stále oprávněný pocit, že obranou Ukrajiny je bráněno i dalšímu rozšíření ataku vůči území západně od Ukrajiny, tedy území svrchovaných států, které ale do změny poměrů v Evropě (po rozpadu Sovětského svazu) byly jeho satelity. A protože se stále více ukazuje, že současný vůdce Ruska se nikdy nevzdal myšlenky na obnovu velmocenského postavení Ruska v hranicích bývalého Sovětského svazu, je výsledek nynější rusko-ukrajinské války životně důležitý i pro budoucnost nás, kteří v těchto státech žijeme.

Po třech letech krvavé války se únava z tohoto stavu projevuje na všech aktérech, na útočníkovi, bránícím se i na podporovatelích napadeného. Všichni by si přáli konec konfliktu... ale shoda na tom, jaký tento konec má být, zdaleka není jasná. Ukrajina musí trvat na své územní celistvosti, okolní země musí trvat na zárukách neohrožení jejich vývoje vycházejícího z výsledků svobodných voleb v těchto zemích, Evropa jako taková musí zaručit, že členské země EU v tomto regionu nebudou novou situací Ruska ohroženy… a na čem budou trvat Spojené státy americké…?

To asi teprve uvidíme z vývoje dalších jednání. Zde lze pouze věřit v sílu a zkušenost nejsilnějšího demokratického státu na zemi v tomto okamžiku.

A mohu si jen přát, aby tato léty ověřená zkušenost byla vyslyšena a aby stávající stav dospěl co nejrychleji k uspokojivému řešení, které bude adekvátní a nebude ho dosaženo za jakoukoliv cenu.