Co je reduplikace a proč je to ťuťu-ňuňu

Reduplikace je jazykový jev, kdy si slovo vezme bráchu, sestřenici nebo aspoň svého klonovaného dvojníka, aby mohli jít světem ruku v ruce. Třeba jako „cik–cak“, „dumky–žalky“ nebo „fifty–fifty“. Zní to jako hlášky z pohádky, ale jsou to poctivé české výrazy – no, někdy si pomůžou i trochou salto mortale z latiny.

Reduplikace miluje rytmus, hru a často i nepořádek. Proto se s ní potkáte hlavně v mluvě hovorové, dětské a lidově-výbušné. A jak jednou začnete, jste v tom až po „kurník–šopa“.

Krindy pindy, to je ale jazyková párty!

Pojďme si udělat tůdle–nůdle jazykový večírek a představit si reduplikace jako hosty na české svatbě:

Na tanečním parketu se svíjí cimpr–campr, zatímco cinky–linky jim hrají z harmoniky.

U bufetu stojí čuchty–čvachty a ladí si čóro–móro účesy do zrcadla (pardon, do špígl–nýglu).

Na podiu se chystá duet hajej–dadej, ale z repráku to spíš zní jako fuj–tajbl.

A když se přihne pálenka, někdo zakřičí: „Kruci–písek, to je teda mazec–sec!“

Když se jazyk lážo–plážo rozváže

Všimněte si, že reduplikace má i funkci mírně ironickou nebo pejorativní:

Matla–patla není úplně kuchař roku.

Láry–fáry jsou sliby, které nikdy nemyslíme vážně.

A když je někdo kýho–výra, tak to prostě nevysvětlíš, ale každej ví.

Naopak, některé výrazy zní skoro až nóbl: hogo–fogo party, suma–sumárum argument a nota–bene, když chceš vypadat chytře.

A pak že čeština nemá groove!

Zkuste si jen přeříkat:
tingl–tangl, techtle–mechtle, sakum–prdum, trnky–brnky, tuty–fruty.

To není jazyk, to je jazz! Tohle není gramatika – to je cik–cak rock’n’roll.

Závěr? Tůdle–nůdle, jen ne suchopár!

Čeština je plná šarmu, když ji necháme žít. Reduplikace nám připomíná, že jazyk není jen o pravidlech a slohovkách. Je to taky o radosti, výrazu, a někdy prostě o tom říct „tfuj–tajxl“, když něco smrdí.

Tak si příště místo nudné konverzace dopřejte halabala dialog, třeba s trochou dumky–žalky a kapkou šuby–duby. A pamatujte: v tomhle článku není ani jedno láry–fáry!